Nenapadl mě lepší název... Můj nedělní oběd. Ono je to vlastně ragú. Hovězí. Na víně. Se šťouchanými bramborami. Vždyť já si fotil jídelní lístek!
Žena si dala toho králíka. Ale taky se šťouchanými bramborami. Zatímco den předem si sice taky objednala králíka, ale s houskovým knedlíkem dle nabídky. Já si objednal svíčkovou. Tu už jsem v nějakém actifitím hlášení předváděl. Nebojte se, prakticky tímto končím s fotkami i řečmi o jídle.
Jen bych ještě zmínil servírku. Skvěle zdrobňovala. Pivo z místního řemeslného pivoru se zove "Krokodýl". Takže "Krokoušek"... (Mimochodem jedenáctka za 43,- Kč půllitr. Že bych z toho piva měl přímo orgasmus, to ne, ale pitelné bylo velmi.) "Je libo brambůrku místo knedlíčku a do čajíčku medíček?" Zvláštní... Třeba když neservíruje, tak hlídá vnoučata a šišlá na ně... No, nevím. Jen jsem ten jev zaregistroval. Asi moje profesní deformace.
Ale o čem že to moje dnešní psaní bude? Trochu o cenách... Okrajově sleduji pořady jistého Adama Gebriana. Architekt, který si dal za životní poslání propagovat architekturu. Kontroverzní pán. V obci architektů neoblíbený. Není to pro mě Mesiáš, ani Prorok, ale jeho názory mě zajímají, byť s nimi nemusím vždycky souznít.
A tento gentleman občas někde pobývá a udělá z toho pořad. Mimo jiné. Vzpomněl jsem si na jeho postřehy z Barcelony. Ta čísla si budu vymýšlet, nepamatuji si je, parafrázuji.
"Kde bylo kafe za 5 euro, tam byli jen cizinci. Kde bylo za 3 eura, tam byli cizinci i Katalánci. A kde za 2 eura, jenom Katalánci."
Jo a jeho videa jsou neuvěřitelně prošpikovaná reklamami. Tolik jsem jich snad nikdy u nikoho neviděl... Ale je taky fakt, že já moc "influencerů" nesleduji. Každý se musíme něčím živit.
Tak jasně. Já si na Václaváku taky nedám trdelník. A vůbec si v širším centru Prahy nejspíš nic nedám. Nejsem cílovou skupinou tamních poskytovatelů služeb. Průmysl okrádání turistů se zaměřuje na jiné.
Ale teď i ceny stranou. Už v domažlickém Městském pivovaru mě to napadlo. Zdalipak tam mají jídelní a nápojový lístek v nějaké cizozemštině? Teď mě napadlo znovu. Ale tentokrát jsem se zeptal. Takže nemají.
Přitom turistický penzion zaměřený zjevně na cyklisty... Zkrátka cílí na českou klientelu. Samozřejmě, servírečka byla ochotňoučká. Kdybych potřebánkoval, paní majitelečka by mi ten lísteček po domluvěnce přehnánkovala přes překladačíček... A teď nějaký ten závěříček, co že jako vlastně.
Poslední fotka není z anglicky mluvící země, ale z Vnitroblocku v Holešovicích, v Praze.
Ona by se hodila jiná fotka. Nad barem křídou napsané lístky, jidelní i nápojový, jen v angličtině, po stěnách bonmoty, taky jen v angličtině. Ale bylo mi blbé tam přijít a mýrnix týrnix začít fotit... Tak jsem ofotil jen tu ceduli.
Překládám si to tak, že tenhle podnik se zaměřuje na cizineckou klientelu. Že tu domorodci nejsou vítáni. Fajn. Nelezu, kde mě nechtějí.
Asi jsem nemoderní. Nemám srovnání. Možná, že třeba ve Španělích či Frankrajchu a Žaponsku jsou taky všechny nápisy už jen v angličtině. Nevím.
A v tom Vnitoblocku, že bych měl chuť na třetinku Budvaru za 65,- Kč... Architektonicky je to tam tuze nápadité, originální prostředí. O tom místě jsem se také dozvěděl z pořadu pana Gebriana.
Aby nevznikla mýlka. Když jdu na Running Sushi, nebo do kteréhoholiv etnického podniku, naposledy k Indům, tak jaksi předpokládám, že se tam česky nedomluvím. To je v pořádku. A jelikož neovládám třeba žádný z jazyků indického subkontinentu, tak tam tu angličtinu naprosto akceptuji... Kdybych zatoužil zajít na Malostranském náměstí k Malému Glenovi, tak jaksi taky.
Nepovažuju se za nacionalistu, xenofoba či národního buditele. Ale tak úplně bych nechtěl, aby tady v Českých zemích vznikala jazyková a nejen jazyková ghetta. Místa, kde se domluvíte jen anglicky, ukrajinsky, vietnamsky nebo romsky...
Každý to máme jinak. Chápu, respektuju. Jen si z toho vyvozuji pro sebe určité závěry. Ale jak už jsem víckrát psal, já jsem konzervativec. Třeba to máš laskavý čtenáři úplně jinak. Třeba bys do podniku, kde se mluví a píše jen česky ani nepáchl...
Není to o tom, že sám vládnu velmi špatnou angličtinou. Syn mi u těch Indů zakázal mluvit, že se za moji řeč stydí... Ale já si dokážu říct, co chci a rozumím, co se chce ode mě. Já jsem s tím tahle spokojený. Víc k životu nepotřebuju.
Ve třídách při výuce taky mluvím primárně česky, do ruštiny překládám jen to, co Ukrajinci nepochopí ani když to opisuju...
A syn... Dneska jsem mu zaplatil jazykový zájezd do Barcelony v rámci školy. On chodí na španělštinu jako na druhý cizí jazyk. V květnu pojede.
Co ještě... Na tom ragú jsem si pochutnal. A vůbec jsem je tam neprudil, že se píše ragú a ne ragů a že mají špatně interpunkční čárky. To mě víc vadila ta preference platby v hotovosti... Já daně platím. Mrkvový dort třeba někdy příště!
