K téhle fotografii vede dlouhá cesta, křivolaká, plná zákrutů a retrospekce ... Kdo máte rádi mnohasetstránkové romány, které nepřetékají dějem, zato jsou bohaté na vedlejší linie, na epizodní postavy, na nesčetné popisy a charakteristiky, čtěte, nemáte-li nic užitečnějšího na práci.
Příští školní rok si hodlám užít. Bude to můj rok poslední. A vím to jen já ... K 1. červenci 2026 chci odejít na odpočinek. Jsem už starý, unavený a ztrácím víru ve smysl toho, co dělám.
A co teprve potom, na odpočinku ... To si budu teprve užívat. Naplním sen mnohých. Nebudu pracovat, budu se věnovat jen sám sobě, svým koníčkům a zájmům. Taky rodině, samozřejmě.
Taková změna se musí dopředu promyslet a poněkud předpřipravit. Teď mám prázdniny, to je taková generálka na závěrečný doživotní odpočinek. A řeším zásadní otázku. Co jíst?
Abychom si rozuměli. Neřeším za co jíst. Za peníze. Od toho jsou pasivní příjmy. Ale co si fyzicky vkládat do úst, když je školní jídelna zavřená ?
Vzpomínám na svého pražského dědu Jaroslava. To býval velmi důstojný starý pán ... Nevyšel na ulici bez saka a klobouku. Chodil pomalu, hovořil rozvážně, při pozdravu smekal, holil se břitvou ... Matka vzpomínala, že takhle vypadal od svých asi třiceti let.
Děda nebyl mistrem kuchyně. Myslím, že si uměl zalít kávu. Turka. Čajem si už tak jistý nejsem. Složitější pokrmy, jako například ohřát si párky, to už nedával. Pro mladší generaci, v 70.letech ještě nebyly mikrovlnky.
Děda byl sice o devět let starší než babička. Ale ta po dlouhé a těžké nemoci zemřela. Z dědy se stal vdovec. Důchodce. Který si sám neuvaří.
My žili tři generace dohromady. Prarodiče, rodiče a já. Babička, dokud mohla, máma i táta byli vařiví. Ale když umřela babička a rodiče chodili do práce, jak nakrmit v poledne dědu? Navíc žlučníkáře ...
Děda si našel dietní jídelnu. Pět set metrů od svého bydliště. A pět let tam každý všední den chodíval na obědy. Někdy o prázdninách jsem chodíval s ním. Když mi bývalo tak deset. A mám na tu jídelnu příjemné vzpomínky ...
Takže ano. Já při pozdravu samozřejmě také smekám ... I když častěji než klobouk nosívám čepici s dýnkem. (Tak se správně česky nazývá kšiltovka.) Napodobím svého dědu i ve stravovacích návycích ...
Jsem tedy o něco vařivější než děda. Asi deset jídel zvládnu. Ale točit je pořád dokola? Sice se hodlám na odpočinku v rámci své soukromé univerzity třetího věku věnovat zvýšeně vaření a pečení ... - Ne, že by mi v tom zbytek rodiny důvěřoval. - Ale občas si budu chtít ulevit ...
Ano. Tyto prázdniny se budu mimo jiné věnovat i vyhledávání levně, chutně, a třeba i zdravě, vařící jídelny!
A jsem zase u Metra, u toho deníku. Narazil jsem tam ve školním roce na článek o nejlevnějším pražském stravování. Je to kousek, na Proseku. V pondělí jsem tam byl poprvé na výzvědech ...
Možná, že je načase opustit romanopisectví a plavně přejít k publicistice, k reportáži. Vlastně jsem při psaní předchozích odstavců myslil na @rostik924. Švejkovi před psychiatrickou komisí nezáleželo na pár krocích, mně zas nezáleží na pár stánkách, které navíc napíšu ... Ono je to pro někoho těžké?
Blbější místo pro vydávání potravin byste si snad neuměli vybrat ... Parkoviště mezi vědeckými ústavy. Vedle stavby. Prosecká 412/74, Prague, Czech Republic (Jsou děsně mezinárodní.) Doporučuje 92 % zákazníků (22 recenzí) ... Ale tím má "kritika" končí.
Funguje to takhle. Večer se podíváte na jídelní lístek na druhý den. Na Facebooku. Tohle je kupříkladu na dnešek. A můžete vyrazit. Otevírá se v sedm ráno.
Jídlo dostanete zaletované, z chladícího zařízení. Přijímají jen hotovost. Účtenku Vám vytisknou automaticky.
Jedna z pondělních polévek ...
Hlavní jídlo ... Co Vás zarazí? Cena? Co ještě? Chvilka přemýšlení ... A kde jsou dusitan sodný, stabilizátory, difosforečnany, trifosforečnany, antioxidanty, askorban sodný, diacetáty, jodičnany, želatýna ... ? Nejsou tam! Právě o tom jsem četl v Metru.
Obchodní politikou firmy je poctivé vaření. Ve velkém. Za dobrou cenu. Na úkor úrovně obsluhy. I když ta paní je milá a usměvavá, pomůže Vám vložit misky do tašky ... A nic není problém.
A jsme u toho vlastně nejpodtatnějšího. U senzorična. Včerejší Samuraj s bramboráčky. Co je to Samuraj? Řekl bych, že Katův šleh si získal nepříznivou konotaci ... Byl to náš včerejší oběd. Totiž ...
Syn doslova sežral bramboráčky (pokryté šunkou, sýrem a zeleniou) než jsem je stačil vyfotografovat. Já sahl do mrazáku pro bramborový knedlík od tchýně. Ona když vaří, tak vždycky i něco na mrazák a při návštěvě nám přebytky věnuje ... A to je to jídlo na úvodním obrázku.
Tchýně má trochu těch polí, luk a zahrad. (Já mám víc, ale daleko). Odtud je i pórek ...
Jídla můžu dělit, kombinovat, doplňovat. Dát si k nim lahváče, kdybych nějaké doma měl. Zaletované jídlo má "spotřebujte do". Uvádějí pět dnů. Zkusil jsem odložit konzumaci o den. Kvalitě to neuškodilo.
Samozřejmě, až to bude "naostro", na odpočinku, nebudu tam jezdit každý den. Vždy v pondělí odeberu množství jídla podle plánu na celý týden. Třeba i pro syna na večer ... Podle svého progamu, podle své chuti do vaření ... Za mě dobrý.
No, není to úplně jednoduché. V rámci svého "gastronomického projektu" jsem tam zajel v pondělí, úterý a středu. Pěšky a MHD, asi 50 minut tam a zase zpět. O to ale nejde ...
Otevírá se v sedm. A kolem 7.30 už docházejí ta nejžádanější jídla. V 8 hodin zbývá polovina. Před devátou už není skoro nic. Bývá ještě druhý závoz, ale časově, jak to vyjde. A někdy taky ne. Naštěstí nemám problém vybatolit se z domova v 6.30.
Co jsem tak slyšel, asijský zákazník si vždycky stoupne do té nejdelší fronty. Ta fronta je záruka kvality. Kde nikdo nestojí, tam to taky za nic nestojí ...
Ale dnes a zítra hodlám "vařit". Nemám problém s tím, že na sebe prásknu věci, za které by se asi ostatní styděli. Nejsem dobrý kuchař ... Ale zřejmě se na Hive o své kulinářské umění podělím. Pro srandu králíkům ...
P.S.: S aranžováním jídla pro fotografování jsem si teda mohl dát víc záležet ... Příště.